Zvlaštní jak se smířit s tím, že život, který nám byl darován, kde máme svobodu se rozhodovat a jít svým směrem. Ale nejlepší směr, kterým můžeme jít je jít směrem k Bohu. Odevzdat trojjedinému Bohu svůj čas. Stále se ptát "Pane kde jsi? V tuto chvíli, proč tě nevidím? V každém okamžiku." 

Zážitek, který nyná prožívám, každným dnem jsem oslovován... Musím si uvědomit, že život, který mi byl darován, je určen a más svůj smysl má zde své místo. 

Jak se odevzdat Pánu? Zkusil jsem to: Odložil jsem mobilní telefon, nechal jsem doma hodinky, podíval se kdy mi jede autobus do Brna a -- vyrazil jsem. Odvaha? Nebo pošetilost? Jak se, ale odevzdat Pánu, který je vševědoucí a všecko ví? Vždyť právě v tuto chvíli jsem třebas zrovna potřeboval se obejít bez vymožeností. Mám seniorský telefon s velkými čísly. V prvé řadě z paranoie z možností a zneužitelnosti techniky. Ale nyní si čím dál více uvědomuji tu svobodu, že mohu psát až když se já rozhodnu. Ale nezavírám za sebou dveře? Aby mi pán nemohl vstoupit do života? Nevím. Uvědomuji si, že vyrazit bez techniky na cestu do města, je z určitého směru pošetilé. Ale co třebas na druhou stranu? 

Vzít si batoh - gps - mobilní telefon, KPZ, lékarničku, filtr na vodu a oběd na cestu, možná i outdoorový vařič, skladný hrnec. Být připraven, nebo se opravdu spolehnout na Boží prozřetelnost. Z mého pohledu to je tak, že Bůh nám dává v tuto chvíli všechny věci, které potřebujeme, třeba zrovna pro dnešek, pro tuto hodinu, pro tento okamžik. 

Napadne Tě, že potřebuješ koupit některé věci, kup je s největší pravděpodobností Ti Bůh ukáže, v pravou chvíli, že je budeš potřebovat.

 

Ze života:

18:59 -- Jdu si po nadchodu a říkám si, nejezdí autobus v 19:00? Říkám si asi jo, ale třeba jede 19:05. Dívám se na autobus a on se pomalu rozjíždí. Kdybych se rozběhl, ale rozhodl jsem se, že ne! A nyní se začal odehrávat příběh. Šel jsem projít jízdní řády co mě tak jede za autobus. A říkám si 20:15 v pohodě, počkám, prošel jsem obchoďák, nic mě neoslovilo, sedl jsem si do čekárny v poklidu mi ubíhal čas a já jej využil k rozjímání a modlitbě. Nyní jsem se přemístil na zastávku. Jo tak to je v pohodě nejsem tu sám. 

Pokud jste viděli krásný film ENCOUNTER THE, uvědomil jsem si, že tuto situaci jsem už někde viděl. Neočekávané situace, které se staly -- Dva se spolehli na mobilní telefon - IDOS - měli daný autobus v 20:00, ale já jsem tento čas nikde na jízdním řádu nenašel. S mou nešikovností (   ) jsem se podíval a autobus v 20:15 měl značku 7 to znamená - jede v neděli. Dlouho jsem se v tom nepohyboval, nepodíval jsem se, cesta Boží? Nyní se začalo dít něco co jsem viděl jako Boží řízení. Věděl jsem, že autobus nepojede, mladí lidé mě přesvědčovali, že jede. Říkám mám odejit? nehcat je v tom? Odevzdal jsem to Pánu a čekal. Čekal a čekal. Nyní to bylo zvláštní, jsme si stoupli blíž k sobě a řešilo se, jestli jede, nejede a jiné. Nyní slečna, říkala: >> jedete někdo do Velkého Meziříčí? Říkám jedu do Velké Bíteše. Prý pojedeš s námi? už jsme tři. :-O, Rána z nebes! tak to jsem nečekal. Říkám s velkou starostí...<< Pár se od nás oddělil, že jedou až do Jihlavy.

Nyní jsem trpěl, do nedávna jsem se velmi oddělil od společnosti a nedokázal jsem moc navazovat normální, běžnou komunikaci s cizími lidmi, kromě rodiny u nás -- nyní stále trvá.  Seděl jsem na lavičce, slečna a stylový frajer stáli. Nyní jsem si stoupl, byla mi zima a tak jsem se chtěl projít a poté si začít povídat, poznat nové lidi. Ale frajer si sedl a slečna za chvíli také - začala si číst. Tak jsem byl na větvi. Pojedu s cizími lidmi autem?, že by bylo velké trapné ticho? Říkám si blbost! Přisedl jsem si a asi tak 5minut mi trvalo než jsem v sobě nalezl dostatek odvahy a dostatek sebezáporu a odbourání předsudků.

 

Dokázal jsem to! A to bylo jak když strhnete zeď, která mezi námi je! Ptal jsem se:>> Studujete, či pracujete?<< To je všechno! Prolomil jsem bariéru, která mezi náma byla. Přeji Vám zažít takový osvobozující pocit. Nyní jsem sledoval jak Pán působí. Zjistili, že se znají, že mají společných mnoho přátel. Byl jsem rád ve své pozici, zjistil jsem, že jsem jenom přihlížející. Rád bych se zapojil, ale zapálení těchto dvou a hlavně stylového frajera, který před tím měl oči pouze na displayi. Nyní jsem viděl jak mu chybí obyčejná konverzace, třeba nemá nikoho s kým by si mohl normálně popovídat. Poznával jsem vedle jak neobyčejných zapálených lidí jsem seděl mlčky... Budoucí mladá operní zpěvačka, která nechávala se mnou hovořit muže, který se před očima měnil. Zjistili jsme, že organizuje velké akce (ve Vaňkovce, na výstavišti) a že by se mu hodila operní zpěvačka. Říkám wow! Tyto slova, které jsem slyšel byly pro mne tak povzbuzující. Viděl jsem dílo Boží, kterého jsem byl součástí a kterého jsem byl svědkem. Co víc uvědomoval jsem si jak moc hledají. 

Muž -- kluk organiátor dokáže strávit 6 hodin cestováním, kvůli 10minutám kastingu na nějakou reklamu. Říkám si cože? Prý musel jet 3krát. Že prý má splean, poslední dva týdny se mu moc nedaří. Tento člověk byl tak vděčný, že potkal velmi dobrou zpěvačku, která se mnou vedla tichý rozhovor -- něco jako podívejme jak se to v něm ozývá, nebo už se to ozývá. Možná bude koncert, který tímto rozhovorem objevil nové setkání. Tento člověk, dokázal lhát pro možnost rozhovoru a povídání si. Není to sice moc šlechetné a určitě s tím nesouhlasím, ale říkal: >> Kdyby se mi nevybila baterka tak bych vám ukázal fotky. << Věřil jsem mu do té chvíle, dokud v autě směrem domů nevytáhl mobil a nezačal psát. 

Slečna budoucí operní zpěvačka, hraje v kapele v které zpívá. Zrovna natočili Album, které vydali. Darovala nám jedno CD, které jsem přenechal spolucestujícímu po naší cestě. Po cestě jsem viděl řidiče, který má všechny řidičské oprávnění, které může mít, až na autobus. Viděl jsem jak hledá. Řídil jak to pr___. Rychle a dle mého velmi nebezpečně. Viděl jsem neverbální komunikaci mezi ním a přítelkyní, ale při puštěném CD, které vydali, jsem viděl nějakou nesrovnalost. Daroval jsme jim samolepky, které jsem dnes dostal. Zadarmo jste dostali -- Zadarmo dávejte! 

Vše se odehrálo 19.11.2015, od 19:00. Rozhovor se odehrával asi od 20:35- 21:00, kdy jsme se přesunuli k autu. Doma jsem byl asi 21:35 - autem mě vzali až před dům, kde jsem děkoval Bohu, který řídí můj život. >>Bojuj a věř, že já jsem s Tebou<<(Tv Noe)

Další autobus jel až v 22:35. Cesta, kterou jsem šel byla neopakovatelným zážitkem a nádhernou zkušeností!

Říkám si: Bože co mi tím chceš říct? Co mám v tuto chvíli udělat? Jedno rozhodnutí, neběžet na autobus, který před nosem ujíždí. V duchu jsem mu zamával. Jediný okamžik, který mohl veškeré dění změnit.